Úvod

 ÚVOD

 

Chci se s tebou pozdravit. Ráda bych tě viděla. Jakou asi máš barvu vlasů a očí? Nevím o tobě vůbec nic. Toužím poznat tvůj životní příběh, ale je mi nad slunce jasné, že se ho nikdy nedozvím. Každý má svůj příběh, fantastický příběh života. Zamysli se... kdo je tvá velká láska? Co tě zranilo tak, že tě to srazilo k zemi? A pak si nakonec uvědomíš, že to nebylo až tak zlé, a ta láska možná nebyla až tak veliká, ... den za dnem píšeš svůj příběh.

Já ti svěřím ten můj... není to životní příběh, ten by se do jedné knihy nevešel. Jen jeden rok. A i ten je docela problém srazit, musela jsem ho vyprat, pořádně vyvařit na 90 °C. Srazil se jako vlněný svetr. Ale podstata zůstala, pořád je to svetr. A příběh je pořád příběhem. Pomalu... nemohu odkrýt hned všechna svá tajemství, to pořádná „dáma“ nedělá. Ale uvidíš, učiním to, a to ve velkém stylu.

Jinak jsem normálně nenormální ženská. Češka, co žije téměř dvacet let v Itálii a stále neví, kde zapustit kořeny. Nebudu si hrát na tajemnou, už z obálky je ti jasné, že jsem bojovala s příšerou. Jmenuje se rakovina. Vyhrála jsem, prozatím, a chci věřit, že na pořád. Říká se „boj s rakovinou“... já, i s několikaměsíčním odstupem, to úplně jako boj nevidím. Bylo to zvláštní poznání mě samotné. Nemoc mě dostala tam, kam bych se sama nikdy neodvážila... někdy až na pokraj zoufalství, na místo, kde bylo vše ve vlhkém šeru porostlé lišejníkem, a kdybych si nedávala obzvlášť pozor, šlápla bych vedle, ... sklouzla do beznaděje, z které není pomoci. Den po dni, dokonce minutu po minutě, krok za krokem jsem se soustředila, kam šlapu. Chemoterapie způsobila, že okolní svět plaval rozostřený v mlze, a já objevovala stále jasněji svět uvnitř mě. To je to největší poznání, k jakému jsem došla.

Poznala jsem rakovinu, dotkla se mě v plné síle... operace, chemoterapie, radioterapie... a... možná mi to nevěříš... jsem jí svým způsobem i vděčná. Tohle je můj příběh... ale znám lidi, kteří svádí krutou bitvu a žijí... (jestli to je to správné slovo?) ... s vědomím, že boj prohrají. Pár osůbek z mého příběhu odletělo. Na barevných motýlích křídlech se vznesly k nebi. Netuším, zda se z nich stali andělé, ale jejich úsměv se mi usídlil v srdci.

Budu ti vyprávět příběh o životě... o tom, že miluji dobrodružství, o plachetnicích a lyžování, ale hlavě o lidech, o pocitech, o lásce, o vycházejícím slunci... zkrátka o všem...

 

Já vlastně píšu s přestávkami celý život... píšu, jak se říká, do šuplíku. Občas popsaný list papíru odletí s vlaštovkami do teplých krajin a je pryč! ... Nyní jsem ty stránky pochytala do síťky jako motýly.

 

Je listopad, rok 2016. Není slyšet nic jen déšť bubnující do větví stromu a mé kroky v napadaném listí. Šeptání křídel mých myšlenek vnímám jen já. K uším chodců, co míjím, nedolehnou. U srdce mě šimrá hejno motýlů. Slyšela jsem teorii o tom, že jen nepatrný závan motýlího křídla vyvolá na druhém konci světa uragán. Ten uragán cloumá mnou a já nemohu jinak než utíkat domů a začít psát…   

 

 

Kniha je pojatá jako román. Není to manuál, poučení o tom, jak rakovinu přežít… a už vůbec ne návod k léčbě. Je to pouze můj příběh protkaný myšlenkami. I když bylo mým záměrem čtenáři nastínit, čím prochází žena při léčbě rakoviny prsu… (spousta skutečností nezúčastněným uniká). Některé odborné texty jsem převzala z webu.

Tahle kniha bohužel nezmírní bolest z nemoci lidem, kteří léčbou procházejí, ale možná jim, i těm co se s nemocí nikdy nesetkali, může změnit pohled na ni.

Možná budeš jinak chápat nemocné lidi ve vašem okolí a třeba budeš vnímat jinak i svůj život, vážit si toho, co máš. A jak doufám, některé fráze Tě dovedou k zamyšlení: o životě, ale i o smrti, o lásce, ale i bolesti z citů. A i kdyby ne, tak mezi řádky najdeš kousek mého života. Pobrečíš si, ale, jak doufám, se i zasměješ.

 

 

 

 

2016-01-22 17.40.24